Touha po dítěti byla silnější než strach.
Silnější než prognózy lékařů.
Silnější než varování okolí.
Silnější než všechny otázky, které přicházely.
Žiju se spinální svalovou atrofií. Od dětství jsem na vozíku a většinu života jsem poslouchala, co všechno nezvládnu.
Když jsem se rozhodla, že chci dítě, poslouchala jsem to znovu.
Doktoři mě upozorňovali na možná rizika. Mluvili o zhoršení zdravotního stavu. O tom, že bych po porodu mohla být odkázaná na lůžko. Připomínali dědičnost onemocnění a scénáře, které rozhodně nepatřily mezi optimistické.
Jenže já jsem neviděla diagnózu.
Viděla jsem dítě, které jsem si přála.
Nešlo o nerozvážnost. Věděla jsem, že rizika existují. Jen jsem odmítala uvěřit tomu, že strach má rozhodovat za mě.
Byla jsem připravená nést následky svého rozhodnutí.
Naštěstí se žádné katastrofické scénáře nenaplnily.
Narodil se mi zdravý syn.
Myslela jsem si, že tím nejtěžší skončilo.
Mýlila jsem se.
Po porodu musel být převezen do jiné nemocnice. Viděla jsem ho jen na okamžik. Dodnes si pamatuji ten malý rudý obličej, který kolem mě projel, zatímco jsem se probírala z narkózy.
Chtěla jsem si na něj sáhnout.
Nestihla jsem to.
Když se mě později manžel zeptal, jestli má vlásky, rozplakala jsem se.
Nevěděla jsem.
Neznala jsem ani barvu jeho očí.
Neznala jsem svého vlastního syna.
Následující dny byly plné bezmoci, bolesti a neustálého dokazování, že jsem matka stejně jako ostatní.
Když jsem měla problém s odsáváním mléka, slyšela jsem, že se nesnažím dost.
Když jsem prosila o převoz za synem, slyšela jsem, že jsem komplikovaný případ.
Když jsme si pro něj konečně přijeli domů, první otázka nebyla, jak se cítíme.
Byla:
„Kde je chůva?“
Nikdo neposlouchal naše odpovědi. Nikdo neřešil, co zvládáme a co ne.
Řešili vozík.
Řešili diagnózu.
Řešili představu o tom, jak by měla vypadat matka.
Nejvíc si ale pamatuji poslední větu jedné lékařky.
Podívala se na mě a zeptala se:
„Jak jste si vůbec mohla dovolit, s vaším zdravotním stavem, pořídit si dítě?“
Dodnes si vybavuji ten pocit.
Jako bych byla obžalovaná.
Jako bych provedla něco špatného.
Jako bych nebyla žena, která se stala matkou.
Jako bych byla diagnóza.
Dnes už vím, že problém nebyl v mém rozhodnutí.
Problém byl v tom, že společnost stále často hodnotí schopnosti lidí s handicapem podle toho, co si myslí, že nezvládnou.
Ne podle toho, co skutečně dokážou.
Mateřství pro mě nebylo jednodušší.
Ale nebylo ani nemožné.
A kdybych se měla rozhodovat znovu?
Znovu bych si vybrala svého syna.
Jitka Zdařilová 
Napsat komentář