-
Můj příběh
Jmenuji se Jitka Zdařilová. Jsem matka dospělého syna, pěstounka, hostitelka dospívajících dětí, žena na vozíku a člověk, který věří, že vztahy mají moc měnit lidské životy. Když se dnes ohlížím za svou cestou, nevidím především handicap. Nevidím ani jednotlivé překážky, které jsem musela překonat. Vidím příběh hledání přijetí, porozumění a bezpečí. A vidím, jak zásadní…
-
Není to TVOJE
„Buď hodná holčička.“ Nevím, kolikrát jsem tu větu během dětství slyšela. A ani nevím, jestli ji někdo musel opakovat často. Některé věci totiž dítěti stačí pochopit jednou. Tak jsem se snažila být hodná. Nezlobit. Nepřekážet. Přizpůsobit se. Nechtít moc. Nezatěžovat druhé. A hlavně být taková, aby mě měli rádi. Myslím, že jsem si dlouho ani…
-
Před třemi lety jsem u psycholožky jen plakala
Před třemi lety jsem seděla u psycholožky a brečela. Vlastně ani nevím, jestli se tomu dalo říkat sezení. Spíš jsem přišla, sedla si a plakala. Znovu a znovu. Byla jsem unavená. Přehlcená. Měla jsem pocit, že nic nedělám dost dobře. Že selhávám. Že bych měla být lepší mámou, lepší pěstounkou, lepší partnerkou, lepším člověkem. Nosila…
-
Dva světy mého dětství
Když se řekne dětství, většina lidí si představí jeden domov, jednu rodinu a jeden příběh. Já jsem vyrůstala ve dvou světech. Byly tak rozdílné, že se dnes někdy sama divím, že patřily do jednoho života. Jeden svět byl plný nejistoty. Druhý přijetí. Jeden mě učil opatrnosti. Druhý důvěře. A mezi nimi jsem byla já. Malá…
-
Moje první kamarádka měla peří
Když jsem byla malá, dostala jsem k Vánocům andulku. Byla maličká, modrá a neustále něco štěbetala. Sedávala mi na rameni, na hlavě nebo na opěradle postele. Dnes už si nepamatuji, jestli uměla nějaké triky nebo jestli se nechala hladit. Pamatuji si něco jiného. Jaký jsem měla pocit, když byla se mnou. Pro většinu lidí to…
Moje cesta
—
