Když na dítě nedosáhnete

Jedna z nejčastějších představ o rodičích s handicapem je, že něco nezvládnou.

Pravda bývá mnohem zajímavější.

Často totiž věci nezvládáme hůř.

Jen jinak.

Když byl můj syn malý, přišel na to, že existují místa, kam na něj z vozíku jednoduše nedosáhnu.

Jedním z nich byl roh rohové sedačky.

Postavil se tam, podíval se na mě a s pobaveným výrazem opakoval:

„Mami, nechytíš. Nechytíš.“

Musím uznat, že měl pravdu.

Nechytila.

Chvíli jsem přemýšlela.

Pak jsem dojela do koupelny, vzala smeták a jemně ho začala postrkovat směrem k sobě.

Byl naprosto šokovaný.

A slezl.

Podobná situace se odehrála později na hřišti.

Tentokrát odmítal slézt z houpačky.

Prosby nefungovaly.

Domlouvání také ne.

Nakonec jsem klidně oznámila, že si dojdu pro někoho, kdo mi pomůže.

Najednou to šlo.

Dobrovolně.

Během mateřství jsem pochopila něco důležitého.

Rodičovství není soutěž v dokonalosti.

Není o tom mít vždy správnou odpověď.

Není ani o tom dělat věci stejně jako ostatní.

Je o hledání cest.

O přizpůsobování.

O kreativitě.

A někdy také o smetáku.

Život s handicapem mě naučil přemýšlet jinak.

Když něco nejde jedním způsobem, hledám druhý.

Když nefunguje druhý, zkouším třetí.

Stejně funguje i rodičovství.

Neexistuje jeden správný návod.

Existují konkrétní děti, konkrétní rodiče a konkrétní situace.

A každá rodina si vytváří vlastní řešení.

Možná právě proto mě vždy pobaví otázka, jestli může být člověk s handicapem dobrým rodičem.

Dnes už odpovídám jednoduše.

Samozřejmě že může.

Jen občas používá trochu jiné nástroje.

Třeba smeták.