Kdy už potřebuji pomoc

Dlouho jsem si myslela, že požádat o pomoc znamená, že jsem něco nezvládla.

Že silní lidé vydrží.

Že dobré mámy vydrží.

Že pěstouni vydrží.

Že když jsem si něco vybrala, musím to zvládnout.

Jenže dnes už vím, že pomoc nepotřebují jen lidé, kteří se sesypali.

Pomoc potřebují i ti, kteří jedou dál, ale uvnitř už melou z posledního.

Já sama jsem dlouho čekala na okamžik, kdy už to bude „dost vážné“.

Jenže ono to dost vážné bylo už dávno.

Když jsem přestávala spát.

Když jsem zapomínala jíst.

Když jsem se přestávala radovat.

Když mi hlava jela i v noci.

Když jsem měla pocit, že nesmím povolit ani na chvíli.

Když jsem se přistihla, že už nechci nic řešit a nejraději bych na chvíli zmizela.

Dnes už vím, že pomoc nepotřebuji až tehdy, když ležím na dně.

Pomoc potřebuji ve chvíli, kdy začínám mít pocit, že všechno stojí jen na mně.

Protože pravda je taková, že nikdo nemá nést celý svět sám.

A říct si o pomoc není prohra.

Je to odvaha.