Když mám chuť vše vzdát

Jsou dny, kdy mám pocit, že už nemůžu.

Dny, kdy jsem unavená.

Zklamaná.

Naštvaná.

Dny, kdy si říkám, že už nechci nic řešit.

Že bych nejraději všechno nechala být.

Dlouho jsem si myslela, že takové myšlenky znamenají, že jsem selhala.

Dnes už si to nemyslím.

Protože člověk, který dlouho nese víc, než je v lidských silách, jednou dojde na hranici.

A ta hranice není ostuda.

Není to důkaz slabosti.

Je to zpráva.

Zpráva, že už příliš dlouho dávám víc, než dostávám.

Že už příliš dlouho jedu bez odpočinku.

Že už příliš dlouho všechno stojí na mně.

Nejtěžší není přiznat, že mám chuť všechno vzdát.

Nejtěžší je dovolit si říct:

„Teď už to sama neunesu.“

A přesto jsem zjistila jednu zvláštní věc.

Většinou nechci vzdát život.

Nechci vzdát děti.

Nechci vzdát partnera.

Nechci vzdát lásku.

Chci jen přestat nést všechno sama.

A to je velký rozdíl.

Protože někdy není potřeba vzdát se.

Někdy je potřeba přestat se snažit zachránit celý svět.

A dovolit ostatním, aby nesli kousek cesty s námi.