Když o svém těle nerozhodujete

Jsou situace, kdy o svém těle nerozhodujete.

Někdo vás zvedá.

Někdo vás převléká.

Někdo vás vyšetřuje.

Někdo rozhoduje, kam půjdete, co se bude dít a jak dlouho to bude trvat.

A vy ležíte a čekáte.

Někdy vám to vysvětlí.

Někdy ne.

Někdy se zeptají.

Někdy také ne.

Když člověk žije s handicapem od dětství, stává se to součástí života.

Nemocnice.

Lékaři.

Vyšetření.

Rehabilitace.

Lidé, kteří sahají na vaše tělo, posouvají ho, otáčejí nebo s ním manipulují.

Často s dobrým úmyslem.

Často proto, aby pomohli.

Jenže dětské tělo nerozumí dobrým úmyslům.

Dětské tělo rozumí především pocitu bezpečí nebo ohrožení.

Pamatuji si situace, kdy se o mně mluvilo, jako bych tam nebyla.

Kdy dospělí rozhodovali a já měla prostě spolupracovat.

Pamatuji si okamžiky, kdy jsem věděla, že mi něco není příjemné, ale nikdo se mě neptal.

Nešlo o jednorázovou událost.

Byly to roky.

Roky drobných zkušeností, které samy o sobě možná nevypadají důležitě.

Jenže právě opakované zkušenosti nás formují nejvíc.

Postupně jsem si začala víc chránit svůj prostor.

Začala jsem být citlivá na to, když někdo překračuje moje hranice.

Začala jsem říkat ne.

Někdy možná dřív, než bylo potřeba.

Ne proto, že bych chtěla být nepříjemná.

Ale protože jsem věděla, jaké to je, když vás nikdo neposlouchá.

Dlouho jsem si myslela, že je to jen moje zkušenost.

Že to souvisí s handicapem.

Dnes už si to nemyslím.

Protože podobné mechanismy vídám u mnoha dětí.

Nejen u těch s handicapem.

Nejen u dětí v pěstounské péči.

U dětí obecně.

Když dítě panikaří kvůli zdánlivé maličkosti.

Když odmítá spolupracovat.

Když potřebuje mít všechno pod kontrolou.

Když reaguje mnohem silněji, než situace vypadá.

Často si dospělí myslí, že přehání.

Že vzdoruje.

Že manipuluje.

Jenže někdy je za tím něco úplně jiného.

Zkušenost.

Zkušenost, že jeho hranice nebyly respektovány.

Že se ho nikdo neptal.

Že nemělo možnost rozhodovat ani o věcech, které se ho přímo týkaly.

Děti si takové zkušenosti nepamatují vždycky vědomě.

Ale jejich tělo ano.

Tělo si pamatuje pocit bezmoci.

Pocit ohrožení.

Pocit, že nemá na výběr.

A pak přijde běžná situace.

Požadavek.

Pravidlo.

Změna plánu.

Nebo jen obyčejné „musíš“.

A dítě reaguje způsobem, který dospělým nedává smysl.

Jenže jeho reakce často nevychází z přítomnosti.

Vychází z minulosti.

Dnes se snažím dívat na děti jinak.

Neptám se jako první:

„Proč se tak chová?“

Mnohem častěji si pokládám jinou otázku:

„Co asi zažilo, že potřebuje reagovat právě takhle?“

To neznamená, že neexistují pravidla.

Neznamená to, že dítě může všechno.

Znamená to jen, že se snažím vidět příběh, který se skrývá pod chováním.

Protože za mnoha konflikty není neposlušnost.

Za mnoha konflikty je strach.

Za mnoha konflikty je bezmoc.

A za mnoha konflikty je člověk, který se snaží chránit něco, co už bylo jednou zraněné.

Moje zkušenost s handicapem mě naučila spoustu věcí.

Jednou z nejdůležitějších je tato:

Respekt nezačíná u velkých rozhodnutí.

Začíná u maličkostí.

U toho, že se zeptáme.

U toho, že vysvětlíme.

U toho, že dáme prostor říct ne.

A možná právě proto dnes tolik věřím, že děti nepotřebují více kontroly.

Potřebují více bezpečí.

Protože člověk, který se cítí v bezpečí, většinou nepotřebuje bojovat o každou drobnost.

A dítě, jehož hranice jsou respektovány, se postupně učí respektovat hranice druhých.

Možná právě tohle mě naučila všechna ta léta, kdy o mém těle rozhodovali jiní.

Jak obrovskou hodnotu má možnost být slyšen.

A jak moc může změnit obyčejná otázka:

„Je to pro tebe v pořádku?“