KaŽDÝ SI nese svůj batůžek

Každý z nás si nese svůj batůžek.

Někdo lehčí, někdo těžší. Někdo přesně ví, co v něm má, a někdo ho celý život táhne na zádech, aniž by se odvážil podívat dovnitř.

Jsou v něm naše zkušenosti. Věci, které nás formovaly. Radosti, ztráty, zklamání i chvíle, kdy jsme museli být silnější, než bychom si přáli. Jsou v něm i věci, kterým jsme tehdy nerozuměli a možná jim nerozumíme dodnes.

U dětí, které přicházejí do pěstounské péče, bývá ten batůžek často plný už velmi brzy. Najdeme v něm nejistotu, strach, odmítnutí, ztrátu důvěry nebo zkušenosti, které by žádné dítě nemělo nést samo.

Jenže ten batůžek nezůstane někde v minulosti.

Jde s nimi dál.

Projevuje se v jejich chování, ve vztazích, ve způsobu, jakým reagují na běžné situace. Někdy vidíme vzdor. Někdy lež. Někdy vztek. Někdy naprosté stažení do sebe.

Často ale nejde o zlobení.

Jde o přežití.

O strategie, které si dítě vytvořilo, aby zvládlo svět, který pro něj nebyl bezpečný.

A čím déle žiju jako pěstounka, tím víc si uvědomuji, že to není jen příběh těchto dětí.

Je to příběh nás všech.

Každý máme místa, kde reagujeme silněji, než bychom chtěli. Každý máme okamžiky, kdy nás něco zasáhne mnohem víc, než odpovídá situaci. A často za tím není přítomnost, ale minulost. Něco, co jsme si kdysi uložili do svého batůžku, protože jsme jinak neuměli přežít.

Dlouho jsem si myslela, že když budu dostatečně připravená, dostatečně klidná nebo dostatečně schopná, zvládnu všechno lépe.

Že když budu lepší pěstounka, lepší máma nebo lepší člověk, budou věci jednodušší.

Jenže život mě naučil něco jiného.

Nejde o dokonalost.

Nejde ani o to, kdo na něco „má“ a kdo ne.

Jde o podmínky, ve kterých žijeme.

Jsem pěstounka. Jsem matka. Žiju s handicapem a při mnoha běžných činnostech potřebuji pomoc druhých lidí. Současně se snažím být oporou dětem, které si nesou vlastní těžké příběhy.

A stejně jako ony si nesu i svůj vlastní batůžek.

Zkušenost odmítnutí. Nejistoty. Chvíle, kdy jsem pochybovala sama o sobě. Chvíle, kdy jsem měla pocit, že nezvládám ani to, co ostatní považují za samozřejmé.

Jsou dny, kdy jsem unavená. Dny, kdy brečím. Dny, kdy si říkám, že bych to měla dělat lépe.

A pak přijde další situace.

Další problém.

Další krize.

A já pokračuji dál.

Ne proto, že bych byla mimořádně silná.

Ale protože mi na těch lidech záleží.

Protože věřím, že vztahy mají smysl i ve chvílích, kdy nevidíme výsledky.

Protože vím, že někdy stačí jeden člověk, který zůstane.

Často se mě lidé ptají, jak to zvládám.

Pravda je, že někdy nezvládám.

Jen pokračuji.

A možná právě v tom je síla, kterou jsem dlouho neviděla.

Ne v tom, že nespadneme.

Ale v tom, že se znovu zvedneme.

Že požádáme o pomoc.

Že dovolíme druhým nést část našeho batůžku.

A že navzdory všemu neztratíme schopnost vytvářet bezpečí pro druhé.

Nejde o to, kdo může.

Nejde o to, kdo je dost silný.

Jde o to, kdo na to není sám.

A možná právě proto o tom píšu.

Ne proto, že mám všechny odpovědi.

Ale proto, že věřím, že když začneme mluvit i o věcech, které bývají schované pod povrchem, bude se nám všem nést náš batůžek o něco lehčeji.