Můj příběh

Jmenuji se Jitka Zdařilová.

Jsem matka dospělého syna, pěstounka, hostitelka dospívajících dětí, žena na vozíku a člověk, který věří, že vztahy mají moc měnit lidské životy.

Když se dnes ohlížím za svou cestou, nevidím především handicap. Nevidím ani jednotlivé překážky, které jsem musela překonat. Vidím příběh hledání přijetí, porozumění a bezpečí. A vidím, jak zásadní roli v životě každého člověka hrají vztahy.

Narodila jsem se s tělesným handicapem a od dětství žiji na vozíku. Vedle výzev spojených se zdravotním omezením jsem zažila i bolest odmítnutí ze strany vlastní matky. Současně jsem však měla ve svém životě otce a jeho partnerku, kteří mi ukázali, jak vypadá skutečné přijetí, bezpečí a láska.

Právě tato zkušenost mě formovala nejvíce.

Velmi brzy jsem pochopila, že dítě nemusí nutně určovat to, co se mu stane. Mnohdy ho mnohem více ovlivní to, zda má ve svém životě alespoň jednoho člověka, který v něj věří, vidí jeho hodnotu a zůstává po jeho boku i v těžkých chvílích.

Tato myšlenka se stala jedním z pilířů mého života.

Prošla jsem dlouhou cestou sebepoznání, terapií a prací na sobě. Učila jsem se rozumět svým emocím, svým zraněním i tomu, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Nechtěla jsem pouze přežít vlastní zkušenosti. Chtěla jsem jim porozumět.

Postupně jsem objevovala témata attachmentu, traumatu, vývojové psychologie, terapeutického rodičovství a vlivu raných vztahů na celý lidský život. Začala jsem chápat, že za většinou problémového chování se skrývají nenaplněné potřeby, bolest nebo nejistota. Že děti nejsou problémové. Děti často nesou příběhy, které jsou pro ně příliš těžké.

Tyto poznatky se postupně staly součástí mého rodičovství i mého pohledu na svět.

Jsem matkou dospělého syna a zároveň pěstounkou dětí, které do života vstupovaly s vlastními zkušenostmi ztráty, nejistoty nebo odmítnutí. Každé z nich mě něco naučilo. Každý vztah mi znovu potvrdil, že změna nevzniká tlakem ani kontrolou. Vzniká ve chvíli, kdy se člověk cítí přijatý a v bezpečí.

Současně svým životem ukazuji, že lidé s handicapem mohou být rodiči, pěstouny i průvodci druhých lidí. Rodičovství není otázkou fyzických schopností. Je otázkou vztahu, odpovědnosti, schopnosti vytvářet bezpečí a ochoty být tu pro druhého člověka.

Můj život je důkazem toho, že handicap nemusí být překážkou pro naplněný rodinný život ani pro péči o děti.

Postupem času jsem si uvědomila, že mě nezajímá pouze pomoc jednotlivým dětem a rodinám. Začala jsem přemýšlet nad širšími souvislostmi. Nad tím, proč se některé problémy opakují. Proč děti často dostávají pomoc až ve chvíli, kdy je situace kritická. A co bychom mohli dělat jinak.

Velmi silně vnímám význam prevence, podpory rodičů a péče o děti už od nejranějšího věku. Věřím, že mnoho lidského utrpení nevzniká proto, že by lidé byli špatní. Vzniká proto, že byli zraněni, zůstali bez podpory nebo nedostali pomoc včas.

Proto přemýšlím o systémových změnách. O tom, jak lépe podporovat rodiny, jak vzdělávat odborníky, jak posilovat bezpečné vztahy a jak vytvářet prostředí, ve kterém děti nemusí nejprve selhat, aby si zasloužily pomoc.

Jsem člověk, který věří v druhé šance.

Věřím, že vztahy mohou léčit.

Věřím, že přijetí je silnější než odsouzení.

A věřím, že i bolestné zkušenosti mohou získat smysl ve chvíli, kdy je dokážeme proměnit v porozumění, podporu a naději pro druhé.

Dnes stojím na místě, kde svůj příběh nevnímám jako soubor překážek, které jsem musela překonat. Vnímám ho jako cestu, která mě naučila vidět člověka za jeho chováním, dítě za jeho problémy a naději i tam, kde ji ostatní často nevidí.

To je důvod, proč píšu, sdílím své zkušenosti a otevírám témata, která bývají někdy přehlížena.

Protože věřím, že změna začíná porozuměním.