Dva světy mého dětství

Když se řekne dětství, většina lidí si představí jeden domov, jednu rodinu a jeden příběh.

Já jsem vyrůstala ve dvou světech.

Byly tak rozdílné, že se dnes někdy sama divím, že patřily do jednoho života.

Jeden svět byl plný nejistoty.

Druhý přijetí.

Jeden mě učil opatrnosti.

Druhý důvěře.

A mezi nimi jsem byla já.

Malá holka, která se snažila pochopit, kam vlastně patří.

Moje první vzpomínky nejsou hezké.

Pamatuji si hádky. Napětí. Pocit, že něco není v pořádku.

Pamatuji si, jak jsem seděla sama a poslouchala zvýšené hlasy dospělých. Jak jsem se snažila být potichu. Jak jsem čekala, až bude zase klid.

Dlouho jsem si myslela, že to tak mají všechny děti.

Že dospělí jsou prostě nepředvídatelní.

Že domov je místo, kde člověk nikdy neví, co přijde.

Když jsem žila s mámou, často jsem měla pocit, že zabírám prostor, který někomu překáží.

Nevybavuji si mnoho objetí.

Nevybavuji si pocit bezpečí.

Vybavuji si spíš strach.

Tmavé místnosti.

Zápach cigaret.

Večery, kdy jsem nechtěla usnout.

Situace, kterým jsem jako dítě nerozuměla, ale moje tělo si je pamatovalo.

Pamatuji si také, jak často jsem stála u okna a dívala se ven.

Nevím, na co jsem tehdy myslela.

Jen si pamatuji ten pocit.

Touhu.

Jako bych věděla, že někde existuje něco jiného.

A ono existovalo.

Byl tu totiž i druhý svět.

Svět u táty.

Dodnes si pamatuji vůně.

Jídlo na stole.

Ovoce.

Smích.

Lidi, kteří si všimli, když jsem přišla do místnosti.

Místo, kde jsem nebyla problém.

Místo, kde jsem byla dcera.

Možná to zní jako maličkosti.

Jenže děti si nepamatují především věci.

Pamatují si, jak se vedle někoho cítily.

A já jsem se u táty cítila v bezpečí.

Dlouho jsem si myslela, že moje dětství bylo rozdělené na dobré a špatné.

Dnes to vidím jinak.

Oba světy mě formovaly.

Ten první mě naučil vnímat bolest druhých.

Naučil mě citlivosti.

Naučil mě rozpoznat, když se někdo bojí, i když to nahlas neřekne.

Ten druhý mi ukázal, že vztahy mohou být bezpečné.

Že láska nemusí bolet.

Že člověk může být přijímaný takový, jaký je.

A myslím, že právě to mě zachránilo.

Ne to, že jsem nezažila těžké věci.

Ale to, že vedle nich existovalo také něco jiného.

Někdo jiný.

Dospělý člověk, který mi ukazoval, že moje hodnota nezávisí na tom, jestli jsem dost hodná, dost tichá nebo dost nenáročná.

Často dnes přemýšlím o dětech, které takového člověka nemají.

O dětech, které vyrůstají jen v jednom světě.

Ve světě strachu, odmítání nebo nejistoty.

A možná právě proto tolik věřím v pěstounství.

Ne proto, že by pěstouni byli zachránci.

Ale protože někdy stačí jeden bezpečný vztah.

Jeden člověk, který zůstane.

Jedna rodina, která přijme.

Jedno místo, kde dítě může na chvíli složit svůj batůžek.

Když se dnes ohlížím zpátky, nevidím své dětství jako příběh bolesti.

Vidím ho jako příběh kontrastů.

Příběh mezi odmítnutím a přijetím.

Mezi samotou a blízkostí.

Mezi strachem a bezpečím.

A především jako připomínku toho, že jeden člověk může změnit celý dětský svět.

Já jsem takového člověka měla.

A právě proto dnes věřím, že žádné dítě by nemělo zůstat na svůj příběh samo.