Byl to obyčejný den.
Takový ten den, který nezačne špatně, ale postupně se na něj nabalují další a další věci. Tělo bolí. Hlava je plná. Do toho běžný provoz domácnosti, škola, povinnosti, práce kolem dětí.
A pak přijde zpráva.
Zase škola.
Zase problém.
Zase situace, kterou už jsme řešili.
Sedím v kuchyni a cítím, jak se ve mně něco stáhne.
Ne kvůli té konkrétní události.
Kvůli tomu, co přijde hned potom.
„On se snad nikdy nepoučí.“
A vzápětí druhá myšlenka.
„A já to asi nezvládám.“
Tohle je věta, kterou si většina pěstounů alespoň někdy řekne.
Jen se o ní moc nemluví.
Mluví se o dětech.
O traumatu.
O náhradní rodinné péči.
O vzdělávání.
O metodách.
Ale málo se mluví o tom, jaké to je sedět večer na posteli a mít pocit, že všechno, co děláte, je málo.
Pamatuji si jeden takový večer velmi přesně.
Byla jsem zavřená v ložnici.
Brečela jsem.
Byla jsem unavená tak, že mě bolelo i přemýšlet.
A poprvé jsem si dovolila přiznat něco, co jsem do té doby nechtěla ani vyslovit.
Cítím se zbytečná.
Ne špatná.
Ne neschopná.
Zbytečná.
Jako by všechna energie, čas, snaha, vysvětlování, podpora a trpělivost mizely někde v prázdnu.
Pěstounství má jednu zvláštní vlastnost.
Výsledky nejsou vidět hned.
Někdy nejsou vidět týdny.
Měsíce.
Občas ani roky.
Můžete dítěti stokrát vysvětlit, proč se něco nedělá.
Můžete vytvořit bezpečné prostředí.
Můžete být klidní, laskaví a důslední.
A stejně se stane úplně stejná věc znovu.
V takových chvílích je snadné začít pochybovat.
O dítěti.
O sobě.
O smyslu celé cesty.
Jenže časem jsem si začala všímat něčeho jiného.
Že zatímco já vidím opakující se problém, dítě často prochází obrovskou změnou, kterou na první pohled nevidím.
Dřív zapřelo všechno.
Dnes něco přizná.
Dřív uteklo.
Dnes zůstane.
Dřív zaútočilo.
Dnes dokáže říct, že se bojí.
To nejsou malé věci.
To jsou obrovské věci.
Jen nejsou vidět stejně dobře jako školní známka nebo splněný úkol.
Jednou přišlo vysvětlení.
Ne dokonalé.
Ne učebnicové.
Jen obyčejné.
„Bála jsem se.“
A najednou jsem viděla něco, co předtím nebylo vidět.
Ne problém.
Strach.
Ne vzdor.
Nejistotu.
Ne neposlušnost.
Snahu přežít.
To ale neznamená, že mě to přestalo bolet.
Pořád mě bolí, když se některé situace vracejí.
Pořád mě mrzí, když se ztratí důvěra.
Pořád bývám unavená.
Rozdíl je v tom, že už si nemyslím, že je to důkaz mého selhání.
Dlouho jsem věřila, že když budu vědět víc, chápat víc a snažit se víc, ten pocit zmizí.
Nezmizel.
Protože nevznikal z reality.
Vznikal z přetížení.
Ze snahy být pořád silná.
Pořád připravená.
Pořád dost.
A někde během té cesty mi došlo něco důležitého.
Nejde o to být lepší.
Nejde o to být dokonalejší.
Nejde ani o to být silnější.
Jde o to mít z čeho brát.
Mít podporu.
Mít prostor si odpočinout.
Mít vedle sebe lidi, kteří vás podrží.
Mít možnost přiznat, že někdy nemůžete.
Protože nikdo nevydrží dlouhodobě dávat, pokud sám nedostává.
To neplatí jen pro pěstounství.
Platí to pro rodičovství.
Pro partnerství.
Pro život.
Dnes už vím, že nejslabší chvíle nejsou důkazem toho, že něco dělám špatně.
Jsou připomínkou, že jsem člověk.
A člověk se unaví.
Člověk někdy pochybuje.
Člověk někdy brečí zavřený v ložnici.
A přesto druhý den vstane.
Udělá snídani.
Vyřeší další problém.
Objedná další schůzku.
Pohladí dítě po hlavě.
A jde dál.
Ne proto, že by byl nezlomný.
Ale protože mu na tom záleží.
Možná právě to je skutečná síla.
Ne nepřítomnost únavy.
Ale schopnost pokračovat i ve chvíli, kdy si nejste jistí, jestli to má smysl.
Protože někdy změna není vidět.
A přesto se děje.
Pomalu.
Tiše.
Po malých krocích.
Stejně jako důvěra.
Jitka Zdařilová 
Napsat komentář