Není to TVOJE

„Buď hodná holčička.“

Nevím, kolikrát jsem tu větu během dětství slyšela.

A ani nevím, jestli ji někdo musel opakovat často.

Některé věci totiž dítěti stačí pochopit jednou.

Tak jsem se snažila být hodná.

Nezlobit.

Nepřekážet.

Přizpůsobit se.

Nechtít moc.

Nezatěžovat druhé.

A hlavně být taková, aby mě měli rádi.

Myslím, že jsem si dlouho ani neuvědomovala, jak moc jsem si tuhle roli vzala s sebou do dospělosti.

Když byl někdo smutný, měla jsem pocit, že ho musím zachránit.

Když byl někdo naštvaný, hledala jsem chybu u sebe.

Když se mnou někdo nesouhlasil, začala jsem vysvětlovat.

Když byl někdo zklamaný, cítila jsem se provinile.

Jako bych byla odpovědná za pocity druhých lidí.

A možná to dává smysl.

Když se dítě učí, že lásku si musí zasloužit, začne být velmi citlivé na všechno kolem sebe.

Učí se vycítit náladu druhých.

Učí se přizpůsobit.

Učí se nezlobit.

Učí se být hodné.

Jenže z hodné holčičky se časem stane žena.

A ta žena je unavená.

Unavená z toho, že se snaží pochopit všechny.

Unavená z toho, že všechno vysvětluje.

Unavená z toho, že přebírá odpovědnost i za věci, které jí nepatří.

Jenže člověk takhle dlouho nevydrží.

A možná právě proto mi nikdy moc nepomáhala rada:

„Neber si to osobně.“

Protože já si to osobně brala.

Nešlo to vypnout.

Nešlo se rozhodnout, že mě něco přestane bolet.

Nešlo přestat cítit.

Mnohem víc mi pomohla jiná věta.

Jednoduchá.

„Není to moje.“

Ne ve smyslu, že mi na druhých nezáleží.

Ne ve smyslu, že se od všeho odstřihnu.

Ale ve smyslu, že nemusím nést všechno.

Nemusím nést cizí vztek.

Nemusím nést cizí zklamání.

Nemusím nést cizí očekávání.

Nemusím nést všechno, co si o mně druzí myslí.

A nemusím být zodpovědná za to, že se mnou někdo nesouhlasí.

To neznamená, že necítím.

Naopak.

Pořád cítím.

Pořád mě některé věci bolí.

Pořád mě mrzí, když někoho zklamu.

Pořád mě zasáhne kritika.

Pořád se občas objeví ta malá holčička, která se bojí, že když nebude dost hodná, nebude dost milovaná.

Jenže dnes už vím něco, co jsem tehdy nevěděla.

Nemusím si lásku zasloužit.

Nemusím být dokonalá.

Nemusím všechno vysvětlit.

Nemusím zachránit každého.

Nemusím nést celý svět.

A hlavně nemusím bojovat sama se sebou kvůli tomu, co cítím.

Protože moje pocity mají právo existovat.

Můžu být smutná.

Můžu být naštvaná.

Můžu být unavená.

Můžu být zklamaná.

A nemusím se za to stydět.

Nemusím si říkat, že bych to měla zvládat lépe.

Nemusím být silnější.

Nemusím být pořád ta hodná holčička.

Stačí, že jsem člověk.

Člověk, který se učí.

Člověk, který někdy pochybuje.

Člověk, který někdy potřebuje odpočívat.

Člověk, který má své hranice.

A tak si některé věty opakuji pořád dokola.

Ne proto, že bych jim vždycky věřila.

Ale protože se je pořád učím žít.

Cítím, co cítím, a je to v pořádku.

Moje pocity mají právo existovat a já si zasloužím respekt.

Nejsem odpovědná za to, že někdo jiný nesouhlasí.

Zůstávám pevná ve své pravdě a chráním svůj vnitřní klid.

A když je mi těžko, vracím se k té nejjednodušší větě.

K větě, která mi pomohla víc než všechny rady o tom, že si nemám brát věci osobně.

Zastavím se.

Nadechnu se.

A připomenu si:

Není to tvoje.

A možná je to právě dospělost.

Ne přestat milovat.

Ne přestat cítit.

Ale přestat nést i to, co nám nikdy nepatřilo.

Protože dnes už nechci být hodná holčička.

Chci být dospělá žena.

Žena, která umí milovat, pomáhat a být tu pro druhé.

Ale která už nemusí nést všechno.

A která ví, že aby ji měli rádi, nemusí si to zasloužit.