Před třemi lety jsem u psycholožky jen plakala

Před třemi lety jsem seděla u psycholožky a brečela.

Vlastně ani nevím, jestli se tomu dalo říkat sezení.

Spíš jsem přišla, sedla si a plakala.

Znovu a znovu.

Byla jsem unavená.

Přehlcená.

Měla jsem pocit, že nic nedělám dost dobře.

Že selhávám.

Že bych měla být lepší mámou, lepší pěstounkou, lepší partnerkou, lepším člověkem.

Nosila jsem v sobě tolik tlaku, že už nezbylo místo pro nic jiného.

A hlavně jsem byla strašně přísná sama na sebe.

Každou chybu jsem vnímala jako důkaz, že nejsem dost.

Každý problém jako svoje selhání.

Každou krizi jako potvrzení toho, že to nezvládám.

A tak jsem plakala.

Někdy bez slov.

Někdy nad konkrétní situací.

A někdy prostě proto, že už nebylo kam dál ten tlak ukládat.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, kde budu za tři roky, asi bych mu nevěřila.

Ne proto, že bych dnes neplakala.

Pořád pláču.

Pořád mám dny, kdy mě něco bolí.

Pořád jsou chvíle, kdy jsem unavená nebo si nejsem jistá.

Rozdíl je v něčem jiném.

Dnes už si nemyslím, že moje slzy znamenají selhání.

Dnes už se nesnažím být dokonalá.

Nemám potřebu mít všechno pod kontrolou.

Nemám potřebu všechno zachraňovat.

Nemám potřebu vysvětlovat každé svoje rozhodnutí.

A hlavně už se nesnažím být někým jiným.

Za ty tři roky jsem se naučila spoustu věcí.

Naučila jsem se nastavovat hranice.

Naučila jsem se říkat ne.

Naučila jsem se, že nemusím všechno unést sama.

Naučila jsem se přijímat pomoc.

Naučila jsem se, že odpočinek není lenost.

A že péče o sebe není sobectví.

Možná největší změna ale nastala v tom, jak se dívám sama na sebe.

Dřív jsem viděla hlavně chyby.

Dnes vidím i cestu, kterou jsem ušla.

Vidím ženu, která toho má hodně za sebou.

Ženu, která udělala spoustu chyb.

Ale také spoustu dobrých věcí.

Ženu, která se učí.

Která roste.

Která padá.

A zase vstává.

A víš, co je zvláštní?

Dřív jsem chodila k psycholožce a brečela nad tím, že nevím, co mám dělat.

Dnes tam někdy brečím taky.

Ale mnohem častěji odcházím s pocitem, že už nemusím hledat dokonalou odpověď.

Že někdy stačí být.

A že růst neznamená, že přestaneš mít těžké chvíle.

Růst znamená, že už v nich nejsi sama proti sobě.

A když se dnes podívám na tu ženu, která před třemi lety seděla a plakala, necítím stud.

Cítím vděčnost.

Protože to nevzdala.

Protože přišla.

Protože měla odvahu říct, že už nemůže.

A protože právě ona mi umožnila být dnes tam, kde jsem.

Ne silnější.

Ne dokonalejší.

Ale mnohem víc sama sebou.