Dlouho jsem si myslela, že být dobrou mámou, pěstounkou nebo partnerkou znamená vydržet. Ještě chvíli. Ještě jeden den. Ještě jednu krizi. Ještě jedno zklamání. Ještě jednu probdělou noc.
Jenže někde mezi péčí o druhé jsem začala ztrácet sama sebe.
Ani jsem si nevšimla kdy.
Najednou jsem nebyla Jitka.
Byla jsem máma. Pěstounka. Organizátorka. Řešitelka problémů. Člověk, který musí zvládnout úplně všechno.
Jenže nikdo nemůže dlouhodobě žít jen pro druhé.
A já jsem se to naučila až ve chvíli, kdy mi tělo začalo říkat dost.
Nejdřív únavou.
Pak bezmocí.
Pak pocitem, že už nemám co dát.
A nakonec jsem zjistila něco, co mi dřív připadalo skoro sobecké.
Že péče o sebe není odměna za dobře odvedenou práci.
Je to součást péče o druhé.
Protože vyčerpaný člověk nemůže být bezpečným přístavem.
Nemůže rozdávat klid, když ho sám nemá.
Nemůže nést celý svět na zádech.
Dlouho jsem si myslela, že musím zachránit všechny.
Děti.
Rodinu.
Partnera.
Svět.
Dnes už vím, že nemusím.
Nemusím být dokonalá.
Nemusím mít odpověď na všechno.
Nemusím všechno zvládnout sama.
A hlavně nemusím zmizet sama sobě, abych mohla milovat druhé.
Protože čím déle člověk zapomíná na sebe, tím méně ho nakonec zbývá pro ty, které miluje.
A tak se pořád učím.
Odpočívat bez pocitu viny.
Říkat si o pomoc.
Přiznat, že už nemůžu.
A vracet se sama k sobě.
Protože jsem pochopila jednu důležitou věc.
Nejsem jen máma.
Nejsem jen pěstounka.
Nejsem jen pečující.
Jsem také člověk.
A i ten si zaslouží péči.
Jitka Zdařilová 
Napsat komentář