Dlouho jsem si myslela, že vyčerpání vypadá jednoduše.
Že člověk prostě padne do postele, vyspí se a druhý den je zase dobře.
Jenže skutečné vyčerpání je mnohem zákeřnější.
Nepřijde ze dne na den.
Připlíží se.
Nejdřív máte pocit, že jste jen trochu unavení.
Pak si říkáte, že už to bude lepší, až zvládnete tuhle jednu věc.
Pak další.
A další.
A najednou zjistíte, že už dlouho nefungujete. Jen přežíváte.
Já sama jsem si dlouho myslela, že to ještě zvládnu.
Že stačí vydržet.
Že přece nemůžu odpadnout, když mě ostatní potřebují.
Jenže tělo má svoje hranice.
A jednoho dne začne mluvit za vás.
Někdo přestane spát.
Někdo zapomíná jíst.
Někdo se rozpláče kvůli maličkosti.
A někdo už ani plakat nedokáže.
Jen jede dál.
Přesně tak jsem to měla i já.
Nejdřív přišla únava.
Pak pocit, že nevím, co dřív.
Žaludek sevřený stresem.
Nespavost.
Hlava, která nejde vypnout.
Pocit, že se mi špatně dýchá.
Třes.
Tiky.
Nevolnost.
A nejhorší nebyla únava.
Nejhorší bylo, že jsem přestávala něco cítit.
Ne proto, že by mi na něčem nezáleželo.
Ale proto, že už toho bylo prostě moc.
Dlouho jsem si myslela, že vyčerpání poznám podle toho, že se sesypu.
Jenže ono to tak být nemusí.
Někdy se člověk nesesype.
Někdy dál funguje.
Chodí do práce.
Řeší domácnost.
Zařizuje.
Usmívá se.
A uvnitř už dávno mele z posledního.
Proto bych dnes každému řekla:
Neposlouchejte jen chvíli, kdy tělo začne křičet.
Všímejte si i šepotu.
Toho, že vás nic netěší.
Že jste neustále ve střehu.
Že už dlouho jen přežíváte.
Že se nedokážete zastavit.
Že máte pocit, že kdybyste na chvíli povolili, všechno se zhroutí.
Protože právě tehdy je čas zpomalit.
Ne až tehdy, když vás zastaví tělo.
Dnes už vím, že říct si o pomoc není prohra.
Není to slabost.
A není ostuda přiznat, že už nemůžu.
Protože vyčerpání není selhání.
Je to zpráva.
Zpráva, že už příliš dlouho neseme víc, než dokážeme unést.
A možná právě tehdy není potřeba být silnější.
Možná je potřeba dovolit si na chvíli nebýt silný vůbec.
Jitka Zdařilová 
Napsat komentář